Kaltenštajn (Kaltenstein, Hradisko u Černé Vody) přepsáno z kroniky obce 1966-1970 1.díl

I tato pověst spadá částečně do Kobylské historie, už proto, že se hrad nachází v blízkosti obce její majitelé především Hagen zasáhl do dějin naší obce.

Kaltenštajn- Hradisko Černá Voda byl mocný hrad jeden z největších v celé naší častí Slezska. Od roku 1345 je doložen v písemnostech, ale postaven byl dávno předtím. Hradu se zmocnili loupeživí rytíři. Zikmund se synem Hakenem a dcerou Margitou. Přepadávali okolní vesnice a kupce, kteří projížděli kolem. Margita byla velmi pobožná a trápilo ji, že otec dělá takové věci. I její milí ji opustil protože byla dcera loupeživého rytíře. Prosila ho aby zašel za biskupem o orodoval za odpuštění a milost. Vysoký církevní hodnostář mu hrozil, že nenechá- li svých skutků, přitáhne s vojskem  a rozboří hrad. Zikmund však se výstražnému dopisu vysmál a pravil: ,, Dřív se hrad rozpadne a nezůstane kámen na kameni , než já se podrobím biskupovi.“ Přichystal se tedy k boji. Margita chtěla raději obětoval život , než by dál zůstala dcerou loupeživého rytíře. Její bývalý milý byl vojevůdce biskupových vojsk. Vojska přitáhla k hradu z opačné strany , než Zikmund očekával. Margita oblékla brnění a pustila se armádě vstříc sama. Setkala se s svým milým  na osamoceném místě představila se jako by byla Hakenem a vyzvala ho k boji. Přijal , po krátkém boji zvítězil a když odkryl poraženému nepříteli hledí, poznal svou milou, umírající. Poplakal si a skryl ji. Zatím i Zikmund již spatřil biskupovo vojsko. Bylo mnohem početnější než očekával. Chtěl zajít pro pomoc, ale 2 prchající jezdci byli spatřeni, dal je pronásledovat a oba padli. Loupežníci v hradu se vzdali a byli odvezeni k biskupovi. Margita byla pohřbena na kopci ke hrobu byl postaven dubový křiž s obrazem panny Marie. Dnes na hoře stojí kostelík ( Boží hora).

Neuplynulo ani 70 let a hrad byl rozbořen a některé kameny byli odvezeny na stavbu zámku v Javorníku. Tak se splnila částečně i Zikmundova klatba.    

Bílá paní

Ještě jedna báj se týká Hradiska. Kobylá spadala v určitém období do jeho panství tak je dobré zapsat i tuto pověst.

Paní na hradě byla velice zlá na své poddané. Procházela se po svém majetku se 4 velkými psy a bičem odměňovala za práci. Jednou zjistila, že chybí při robotě 1 žena. Ta však byla po porodu a nemohla přijít. Pro paní však neexistovali výmluvy. Poslala pro šestinedělku a ta s sebou přinesla i dítě. Položila ji na cestu. Dítě plakalo, ale matka k němu nemohla. Když skončil den a dostala se k němu zjistili že je už mrtvé. Bylo uštknuté hadem. Propadla v zoufalství, proklela paní a ta pak po smrti neměla klid a lidí ji vídali procházet se za jasných nocí po hradě i se psy.

Kamenný chlapec

Tento příběh se měl udát na kopci nad Liškovými, dříve Koblitzbergu (Koblitzův kopec).

V té době byl pánem v Kobylé Koblitz, podle pověsti pán dobrý a spravedlivý. Lidem zbytečně nekřivdil. V jeho vsi byl sirotek Ignác, který ztratil rodiče ve 4 letech a vychovávala jej babička. Ta byla na chlapce příliš mírná, stále jeho poklesky omlouvala, že je ještě mladý. Jenže i ona za nedlouho umřela a Ignác zůstal sám  ve 14 letech. Pán mu dal práci, stal se pasákem krav. Měl k ruce psa Philacxe dobrého hlídače. Když jednou pásl na Koblitzově kopci, přinesla mu služka ze statku jídlo. Nechtělo se mu ani pro jídlo vstát , ani služebné nepoděkoval. Jakmile dostal hlad šel se podívat co dostal dobrého, ale když zjistil že dostal chleba a hrnek tvarohu začal se zlobit- kde je máslo. Ke skromnosti tedy vychovávaný nebyl. Začal křičet dupat nohama a tu spatřil bič. Popadl jej několikrát s ním zatočil a uhodil do chleba. V tom pocítil , že mu nohy spaluje žár, stávají se necitlivé. Ještě několikrát švihl bičem a zkameněl docela. Večer se na statku sháněli po pasákovi a tu se objevil věrný pes i se stádem . Philacx kňučel a smutně se otáčel a lidé šli za ním. Na kopci viděli kámen v podobě člověka obtočený bičem. U něho ležel hrnek s tvarohem a chléb. Dnes tam stojí jako výstraha lidem kteří opovrhují chlebem a poctivou  prací.

Pověsti Kobylé (přepsáno z kroniky obce 1966-1970 1.díl)

Začátek Kobylé

Začátkem 13. století podléhala Kobylá vratislavskénu biskupu. Ten měl zájem, aby okolní kraj se změnil v úrodnou , dobře osídlenou krajinou.Vždyť kolem dokola byli jen pralesy. Pověřil tímto úkolem věrohodnou osobu, rychtáře ve Vidnavě, aby se postaral o osídlení. Rychtář byl Rüdiger Heldore, zakladatel Vidnavy.

Pověřenec vybral muže jménem Godefried Koblitz, aby těchto místech založil osadu. Lidí bylo málo a tak biskup přizval další na pomoc. Kobylitz sídlil v panském sídle, kolem něho se shromáždily chaloupky ostatních osadníků. Za tuto práci dostal Koblitz titul rytíře. I vesnice dostala jméno Koblitzdorf.. Rod Koblitzů přetrval 200 roků, ale poslední potomek neměl syna, toliko 3 dcery. Zde končí nejen rod Kobliztů, ale i jméno vesnice , která se dále jmenovala Jungfendorf (vesnice panen)

Panenský les

Dcery posledního Koblize se jmenovali Marie, Tereza a Růženka. Ani jedna se z nich nechtěla vdát a rodu hrozil zánik. Rytíř byl s toho velmi nešťastný. Jednoho dne se svěřil své nejmladší, nejkrásnější dceři se svými starostmi. Chtěl, aby aspoň ona se vdala a udržela rod. Měl pro ni už vybraného ženicha- takřka souseda z hradu Kaltenštejna. Byl jím rytíř Hagen von Reicheman. Dcera po téhle zprávě zůstala jako omráčená. Vždyť věděla, že její budoucí ženich je krutý, člověk bez srdce , nevalné pověsti. Otec však byl neoblomný a nedbal na její protesty. U večeře seděli zamlklé a pán se počal shánět po šachové hře, kterou služebník zapomněl v lese na odlehlém místě. Ráno tam totiž hrál šachy se svým budoucím zetěm  a tam též dojednaly sňatek. Rytíř se rozzlobil a přikázal služebníkovi, aby pro hru hned zašel , jinak jej nechá zbičovat. Poddaný se totiž bránil, že v těch místech přepadávají loupežníci a bál se o život. Růžena sama se nabídla, že šachy přinese a splní tak rozkaz otce. Raději se chtěla stát nevěstou smrti než nemilovaného ženicha. Rozhodně vykročila do tmavé noci. Přicházela k místu, kde měla být hra a tu uslyšela surové hlasy. Ukryla se do křoví a jak vyplul měsíc nad mraky, utrnula. Spatřila svého budoucího ženicha se sluhy. Vlekly s sebou mladou , bohatou dívku ozdobenou šperky. Hagen se snažil nešťastnici posmívat jak lehce lze s majetkách nevěst přijít k bohatství.Pravil:,,Dej mi své zlato a můžeš jít tam , kde skončilo tolik před tebou“. Dívka klekla na kolena a prosila Hagena o smilování. Musela však sundat šperky i vzácné šaty a krutí pacholci ji odvlekli do jeskyně k mučení. Růža se odhodlala vylézt, uchopila šachy a nedaleko pohozené zkrvavené šaty a chtěla utéci. Loupežníci však uslyšeli šramot a začali pátrat po jeho příčině. Dívce nezbylo nic jiného, než aby se odvážila skoku z vysoké skály. Jinak by jim padla  do spáru. Šťastně dopadla, neboť se jí nic nestalo a prchala z hrozného místa. Když přiběhla domů nic neřekla a čekala na ženicha. Hned druhý den se měli konat zásnuby. Kobylitz sám již něco o Hagenovi dříve zaslechl, ale nepřikládal tomu žádnou váhu.Věřil že se po boku Růženy uklidní. Přišel večer.

  Všichni shromáždění čekali jen na nevěstu. Ta se objevila oblečená do šatů mrtvé dívky. Hagen zůstal jako omráčený. Vyběhl ze dveří a nikdo již ho v sídle nespatřil. Tak se svatby sešlo a i poslední Koblitzova dcera zůstala sama. V krátké době ztratil Hagen život v bojích s biskupovými vojsky a teprve pak prozradila Růžena velké tajemství. Po smrti Koblize vedly statek dcery a poslední zemřela Růžena. Pak se majetek dostal do cizích rukou. Od 16. století se začala vesnice nazývat Jungferndorf. Lesu, kde došlo k těm přepadům se říkalo Panenský les (směrem k Tomíkovicím) a skále Panenský skok.

Pověsti zpracovány na základě vyprávění paní Grünerové a s přispění rodiny Bednářových.Děkuji za jejich ochotu     B. Richtrová

Škola

Byla založena roku 1785 a do roku 1817 se vyučovalo v soukromém domě. V červnu roku 1829 odnesla školu povodeň, a tak se musela postavit nová. V roce 1828 navštěvovalo školu 177 dětí. V součastné době je škola opravená (okna, fasáda, zahrada) a navštěvuje ji cca 30 dětí.

Zámek

Je to jedna z nejstarších staveb v obci, byl postaven ruku 1570. Má obdélníkový půdorys je jednoposchoďový bez vnitřního dvoru, místo něho je v přízemí vstupní hala a v poschodí sál. Vnitřní a venkovní výzdoba byla jednoduchá. Nad původním renesančním vchodem se nachází čtyři vytesané ženské postavy, od kterých někteří odvodili název vesnice. Dnešní fasáda zámku pochází z doby empíru.

Zámecký park

Zámecký park v Kobylé byl založen ve 30. letech 19. století baronem Karlem Kletem ze Skalu. Před koncem 19. století a poté znovu počátkem 20. století byl krajinařsky upravován a rozšířen podle návrhu zámeckých zahradníků Kretschmy a Schuhmanna. Součástí byl i skleník.

Dnešní stav vypovídá o desítkách let zanedbávání a nedostatečné udržby. Ještě koncem 60. let rostla v parku většina vysazených stromů. Počet druhů byl snížen jen o množství bylin a keřů (KŘÍŽ 1971). Dnes četné velké i malé pařezy ukazují, kde stávali jehličnatí velikáni i listnaté solitery. Z dřevin ještě v roce 1985 (HIEKE1985) už v parku nenajdeme dub šarlatový, javor stříbrný, katalpu trubačovitou, dub celokrajný. I přesto zůstala v parku stále řada zajímavých dřevin zachována.

Spravcem objektu je Domov důchodců Kobylá, příspěvková organizace Olomouckého kraje. Vzhled parku svěčí o aktualní snaze vlastníka udržet jej a časem snad i rekonstruovat. V roce 2013 došlo k převedení některých pozemků na obec Kobylou, která započala revitalizaci celkého parku.

Kostel sv. Jáchyma

Prohlášeno za kulturní pomátku v roce1963.
 
Slohové, autorské a časové určení:
Klasicistní sakrální architektura postavená v letech 1787 – 1788.

Popis:
Neorientovaná, jednolodní podélná architektura s okosenými nárožími, odsazeným, pravoúhle zakončeným presbytářem a valbenou střechou krytou eternitem. Kvadratická, představená čtyřpatrová věž s volutovými křídly v hlavním průčelí je zakončena sraženým jehlancem. K evangelijní straně presbytáře přiléhá sakristie s pultovou střechou. Objekt postaven zřejmě převážně z kamenného zdiva, omítnut hladkou vápennou omítko starorůžové barvy tmavšího odstínu na plochách a světlejšího na členění. Fasáda zdobena lisenovými rámy a šambránami, okna v lodi a presbytáři mají segmentové záklenky. Na epištolní straně je boční vchod se segmentovým záklenkem, nad kterým je pamětní deska s nápisem. V podvěží valená klenba s lunetami. Zděná, dvěma sloupy nesená kruchta, je přístupná schodištěm zvenčí. Loď zaklenuta valenou klenbou s lunetami, dělenou třemi pasy, které spočívají na pilastrech. Triumfální oblouk půlkruhový. Presbytář i sakristie zaklenuty českými plackami. Nad sakristií panská tribuna s oknem do presbytáře. Nástropní malby: 1. sv. Cecilie, 2. sv. Rodina, 3. Nejsvětější Trojice. Na podlaze keramická dlažba.

Stavební historie:
Původně lokální kostel sv. Jáchyma postaven na náklady náboženského fondu v letech 1787 – 1788. Vděčnost císaři Josefu II. je vyjádřena na pamětní desce nad hlavním vchodem. Plány patrně dodal náboženský fond, který na stavbu uvolnil 6000 zlatých. Kostel vysvětil v říjnu 1788 knížecí biskupský komisař Ignaz Kunzler. Zajímavé je, že lokálie byla v Kobylé zřízena již v roce 1785, kdy se jejím prvním duchovním stal dvorní (zámecký) kaplan Josef Görlich. Dne 26. června 1885 byla povýšena na farnost a v roce 1888, u příležitosti oslav 100. výročí dokončení stavby, byl kostel opraven. V roce 1975 obnovena fasáda (starorůžový odstín stanoven na základě průzkumu původní barevnosti) a dosavadní břidlice vyměněna za eternit. V roce 1997 zahájena sanace vlhkých vnějších i vnitřních omítek, kterou způsobuje zvláště kamenné zdivo, sahající nejméně do úrovně oken. V roce 2009 opět zasažen povodní. V současné době je opraven.

Hřbitovní kaple svobodných pánů ze Skal

Historie kaple sahá do roku 1836 kdy ji nechal postavit Karel Kletus ze Skal, který nechal přestavit i zámek. Od té doby zůstala kaple v nězměněné podobě až do 2 sv. války. Cenou součástí kaple jsou i dřevěné a kovové truhly.

V roce 2013 mohla být koněčně dokončena obnova hřbitovní kaple v Kobylé, zahájená před 5 lety. Péči o kapli převzala od římskokatolické církve obec která sehnala dostatek finančních prostředků k dokončení započatého díla. Kaple byla několikrát poškozena povodní, kdy voda zalita kryptu až po strop. Kaple je již opravena  a zrestaurovana do původní podoby.

Osada Anín

K obci patří i osada Annín. V současné době zde najdete jen základy několika domů. Za zmínku stojí jedině menší kaplička, která je docela zachovalá a nedávno dostala novou střechu. Kolonie Annín byla založena v roce 1802 na místě dříve pojmenovaném Höslich. Potom ale dostal jméno po Anně Marii von Skal, která v té době vlastnila Kobylou. Dřívější jméno Höslich, Hesslich pochází z německého slova „Haselstrauch“. V roce 1836 zde bylo 20 roztroušených domů se 108 obyvateli. Po 2. sv. válce byl po odsunu německých obyvatel osud osady zpečetěn. Nikdy nedošlo k dosídlení, domy byli rozebrány na stavební material nebo zbourány. Dochoval se pouze kostelík sv. Josefa který je ve velmi špatném stavu. Poslední roky je snaha ho opravit.

Drobné památky v obci

Socha sv. Jana Nepomuckého
z roku 1727, autor neznámý.

Žulová socha sv. Jana Nepomuckého v tradičním pojetí a s atributy: křížem a palmovou ratolestí, osazena na postamentu, který se skládá z nízkého soklu, dvoustupňového dříku, opatřeného volutovými křídly a vázami a profilovanou římsou, na jejíž čelní straně umístěn erb Wertensteinů. Na přední straně dříku, v jeho horní části, špatně čitelný nápis s chronogramem.
Socha byla postavena tehdejším majitelem Kobylé. Patrně Karlem Heinrichem Winackem z Wertensteinu asi v roce 1727. Opravena byla v roce 1768 Annou Marií z Wimmersbergu, která se toho roku provdala za Johanna Ernesta ze Skal. V současné době socha poškozena povrchovým zvětráváním, sokl s pointem jsou pod úrovní terénu.

Venušiny misky

Od roku 1970 národní přírodní památka s rozlohou 3,9 ha.
Kopec Smolný (404 m.n.m.), na kterém se Venušiny misky nacházejí, představuje tzv. ostrovní horu, vzniklou v tropickém třetihorním podnebí. Jde o jedinečný geomorfologický výtvor s kulovitou odlučností žuly - ve skalních útvarech jsou vyvinuty pozoruhodné tvary jako skalní mísy, křesla a výklenky, jejichž vznik je podmíněn erozním účinkem dešťové vody a již zmiňovanou kulovitou odlučností žuly.

První písemná zmínka o obci pochází z roku 1291 z listiny popisující stav kolem roku 1266. Roku 1284 byla Kobylá součástí otmuchovského obvodu a označuje se jako Cobila, roku 1305 je zmiňována jako Kobula a tehdy zde bylo 24 lánů a zákupní fojtství. Až k roku 1378 je doložen německý název Juncfrowindorf, tedy Panenská ves. Jeho původ není jasný (ves nikdy nepatřila ženskému klášteru). Pověsti o založení vsi ženou nebo o pánu z Koblitz, který měl jen dcery, se opíraly i o zobrazení čtyř dívek nad vchodem do zdejšího renesančního zámku.

Ves patřila vratislavskému biskupství a byla spravována z hradu Kaltenštejna, po jeho zániku z Otmuchova a později z Vidnavy (s tou byla koncem 15. století i zastavována biskupovým věřitelům). V 15. století částečně zpustla a nový rozvoj začal spolu s provozem sklárny, doložené roku 1509. Její majitel Heinrich Niemitz získal od biskupa rovněž zdejší rytířské fojtství (nejpozději roku 1527). Niklas von Niemitz, biskupský hejtman na Jánském Vrchu, zde zakoupil jakýsi statek roku 1566 a 1573 k němu připojil i statek fojtský. Roku 1571 přestavěl bývalou tvrz na renesanční zámek. Jeho rodina Kobylou držela až do roku 1611, kdy ji Henrich Niemitz von Wilkau prodal významnému státníkovi ve službách vratislavského biskupa a později též císařů Rudolfa II. a Matyáše, a současně pozdně humanistickému učenci a básníkovi, Johannu Mathiasi Wackerovi von Wackenfels (1550-1619).

Po Wackerově smrti získala statek jeho dcera Maria Emilia, provdaná za Simona Hieronyma svobodného pána von Sprinzenstein (†1639). Za třicetileté války Kobylá opět částečně zpustla. Po Simonu Sprinzensteinovi dědil jeho syn Ferdinand Maxmilian (†1679), jehož dcera Kateřina kobylské fojtství ještě za života otce roku 1670 prodala Ferdinandu Andreasi Beerovi von Beerenberg (†1681). Po jeho dceři Johanně (†1692) dědil nejdříve její syn z prvního manželství Franz Erdmann von Zischwitz (Tschischwitz) und Kunitz, ale ještě téhož roku její druhý manžel Carl Heinrich von Winanko und Wertenstein, který od vratislavského biskupa odkoupil roku 1697 i jeho část Kobylé, a celou ves tak sjednotil.

Syn Karla Heinricha Johann Leopold von Winanko prodal panství roku 1740 Johannu Franzi svobodnému pánu von Mondbach, po jehož smrti (1760) jej jeho dědicové prodali roku 1762 Johannu Christofovi von Wimmersperg (Wimmmersberg). Jeho dcera Terezie pak roku 1800 Kobylou přenechala své sestře Marii Anně, provdané od roku 1768 za Johanna Ernsta von Skal und Gross-Ellguth (†1813), v jejichž rodině statek zůstal až do roku 1946. Konkrétně byli jeho majiteli Karel Kletus, od r. 1801 svobodný pán von Skal, který Kobylou odkoupil od své matky roku 1815 a zemřel roku 1837, po něm Ferdinand Carl Wilhelm (1837-1879), Carl (1880-1905), Ferdinand I. (1905-1935) a naposledy v letech 1935-1946 Ferdinand II.[2]

Kobylský statek byl základem hospodářského života vsi. V roce 1722 k němu patřily tři dvory s chovem ovcí a pivovar, pak přibyly tři palírny a dočasně též papírna. Obyvatelé se živili rovněž domáckou výrobou lněné příze. Jako v jiných obcích Jesenicka i zde byly ve druhé polovině 19. století založeny menší doly a kamenické dílny.

Roku 1785 bylo v Kobylé zřízeno římskokatolické lokální kaplanství a o dva roky později zde byl postaven kostel sv. Jáchyma. Kaplanství bylo roku 1885, při příležitosti stoletého jubilea, povýšeno na farnost. U kostela fungovala rovněž od roku 1785 škola. Od roku 1886/1906 až do roku 1950 v obci působily vidnavské boromejky, které zde zřídily charitativní domov. Mezi obyvateli měla největší podporu strana křesťansko-sociální.

Za války byl v obci u zámku menší zajatecký tábor. Internovaní ruští, francouzští a angličtí zajatci pracovali na velkostatku. Těsně před koncem války zajatci zabili stráže a z tábora uprchli (v čp. 131).

Po konci II. světové války a odsunu německého obyvatelstva zanikla i většina nezemědělských činností v obci. Velkostatek (a od roku 1960 i ostatní zemědělskou půdu) převzal Státní statek Žulová, roku 1980 pak Jednotné zemědělské družstvo Bernartice.

Počet obyvatel se v Kobylé v nové době v podstatě až do roku 1945 neměnil. V roce 1900 připadalo na 161 zdejších domů 937 obyvatel, z toho v Anníně to bylo 25 domů a 104 obyvatelé. Vzhledem k německému charakteru obce (v roce 1930 jenom čtyři Češi) došlo po druhé světové válce k radikální změně a také ke snížení počtu obyvatelstva, takže v roce 1950 tu bylo 525 usedlíků v 155 domech a v roce 1991 494 lidí v 93 domech.

Po válce vystoupilo ve vsi do popředí opět spíše zemědělství, protože kamenictví a menší průmyslové podniky ztratily na významu. Konfiskovaný velkostatek byl nejdříve převzat horským pastvinářským družstvem, které mělo v Kobylé sídlo i pro okolní obce, ale po roce 1948 se dostal ke Státnímu statku v Žulové (v letech 1951 až 1960 v Javorníku). Tento statek převzal po roce 1960 do své správy i hospodářství ostatních zemědělců, ale nakonec byla v roce 1980 předána veškerá zemědělská půda v Kobylé zemědělskému družstvu v Bernarticích.

V roce 1990, již v rámci Žulové, byla v Kobylé pošta, železniční zastávka, základní škola s nižšími třídami, dva obchody, jedno pohostinství a kino (v rekonstrukci). Zámeček v Kobylé byl využíván po roce 1945 různým způsobem, v posledních letech jako domov důchodců. Je to nepříliš velká a poměrně jednoduchá obdélníková stavba se sedlovou střechou. Byla sice postavena v renesančním stylu kolem roku 1570, ale z původní podoby zůstal jenom vstupní portál, kdežto celý objekt byl barokně přestavěn a nakonec dostal počátkem 19. století novou empírovou fasádu; náleží k němu i areál parku. Kostel sv. Jáchyma je klasicistní církevní stavba z konce 18. století. Památkově chráněna je hřbitovní kaple a při cestách do Tomíkovic a Žulové dvě boží muka z počátku 19. století. Do katastru patří část lesního komplexu Bažantnice s vrchem Smolný (404 m), na němž najdeme skalní město a pozoruhodné prohlubně v žulových skalách a balvanech, tzv. Venušiny misky; směrem ke Kobylé je typická ledovcem modelovaná tzv. oblíková krajina.